Kniha od finského spisovatele publikována poprvé v roce 1945. Tak tahle knížka je opravdový klenot. Nesmí vás odradit archaický jazyk a naivita hlavního hrdiny, ani to, že děj se odehrává 1300 let před Kristem v Egyptě. První půlka mi přišla jako takové volné pokračování Cervantesova Don Quijota. Druhý část by se dala označit za cynický pohled na náboženství, konkrétně křesťanství. Dozvíte se, že kříž, obřízka, ideál rovnosti mezi všemi lidmi i víra v jediného boha už zde byla tisíc let před Kristem (pro mě dějepisem neposkvrněného novinka).

Co je překvapivé, že události v knize přesně kopírují známé historické události. Pouze místa, která nejsou zcela objasněna (nebo v roce 1945 ještě nebyla), tak autor poutavě a vtipně vyplnil vlastními představami. Všechny postavy jsou velice osobité a výjimečné, dialogy jsou skvělé, snad každý dialog má hlubší smysl a přestože jde v podstatě o velice smutný příběh, tak kniha je plná skrytého nebo situačního humoru s téměř 100% přesahem do současnosti. Nikdy v žádné knize jsem nenašel takovou koncentraci skvělých citátů jako v této. Geniální klasika.

Vskutku jsi se již dost natloukl hlavou o zeď, pane můj, Sinuhete, a je čas, aby ses uklidnil a žil životem moudrého, když tě již ta věcička, kterou muži skrývají pod svou bederní rouškou k vlastní hanbě, neobtěžuje a nevhání horkost do hlavy, neboť z toho pochází všecko zlé, co se na světě děje.

 

Snad nejsem šťasten, ale nejsem také příliš nešťasten svou osamělostí, vždyť čím jsem byl osamělejší a vzdálenější lidem, tím jasněji jsem lidi viděl, a tím jasněji jsem viděl i jejich činy, i marnost jejich činů. Neboť marné jsou všecky činy, jež vykoná člověk za dnů svého života.

Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojí s málem.

Tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších.

Pravda je jako nahý nůž v rukou dítěte a obrátí se proti tomu, kdo jej nese.

Lidé lpí na lži jako mouchy na medovém koláči a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí na rohu ulice,ale lidé prchají před pravdou.

Až dosud jsem se domníval, že lidská myšlenka může otevřít všecky dveře a že člověk může dosáhnout hranic vědění a že s rostoucím věděním roste i srdce lidské. Avšak čeho jsem dosáhl vším svým věděním? Čím více rostlo mé vědění, tím zatvrzelejším se stávalo mé srdce a tím plytším jsem cítil svůj život, až můj život byl jen stojatou plytkou vodou v močálech.

Toto vše jsem napsal já Sinuhet, Egypťan, pro sebe sama. Nikoli pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou.